SNY MALÝCH DĚTÍ
Dlouho jsem nevěděl, jak uchopit sny malých dětí. Mám to štěstí, že mám doma dvě malé děti a tak mám jedinečnou příležitost sledovat v přímém přenosu jejich spánek a jejich spánkové reakce. Ze své zkušenosti mohu říct, že naprostá většina jejich reakcí během spánku je zdánlivě negativní (nádherná čeština - "zdánlivě" ...). Jakoby děti často odmítaly to, co během spánku prožívají. Někdy je slyším promlouvat, jakoby hovořily s někým neviditelným a někdy je to svým obsahem nasměrované tak, abych si to mohl vztáhnout sám na sebe. Většinou však jde o jednotlivé výkřiky, nebo odmítání, nebo i menší pláč, který však brzy ustane.
Velmi podobnou zkušenost zažívám i z reakcí ostatních rodičů.
Co se asi odehrává v dětských snech?
Když měla moje dcerka INKA mezi třemi a čtyřmi roky, promlouvala ke mně "shůry" právě ve chvílích, když jsem ji uspával. V momentě, když už jsem odcházel od její postýlky a INKA už byla ve fázi polospánku, tak ke mně zčista jasna promluvila. Někdy jednu, jindy dvě nebo tři věty, jakoby s jinou energií a se zvláštním důrazem. Jejich obsah mě vždy dokonale šokoval. Jednou mi řekla, čemu se budu věnovat, až budu žít bez těla, jindy mi oznámila s autoritativním důrazem, že se stanu vegetariánem, který se ani žížalího masa nedotkne. Byly to pro mě velmi silné momenty, které neberu na lehkou váhu. Cítím a vím, že INKA byla v napojení a že mi vzkazovala to, co jsem měl právě slyšet.
V jakém napojení bylo malé tříleté dítě? Budu teď mluvit sám za sebe a za svoje zkušenosti tak, jak mi dávají smysl. INKA byla napojena na svoji domovinu, na prostředí, ke kterému má Duše malého dítěte volný přístup a které ještě velmi dobře zná. Co se převážně děje prvních 7 let vývoje dítěte? Buduje se fyzické tělo s životně důležitými orgány a samozřejmě smyslové orgány. Krásně to popisuje Rudolf Steiner. Je to zásadní a hlavně NOVÁ vývojová fáze po vtělení. Duše si musí zvykat na NOVÉ prostředí, které je v mnoha ohledech svazující a omezující. Různé části vědomí malého človíčka, se tak musí učit NOVÉMU a zdá se, že v danou chvíli často i nepříjemnému režimu bytí.
Krásně to dokresluje jedna z mnoha typických příhod, která se odehrála mojí kamarádce Lence. Má také dvě malé děti a je doslova světelnou bytostí, která svoje děti provádí životem v moudrosti a lásce. Lenka se na mě tehdy obrátila s prosbou, zda bych ji nedokázal nasměrovat, co že se to vlastně stalo její malé čtyřleté dcerce.
Lenčiny slova:
"...Melinka prišla v noci za mnou do postele a k ránu jsem ji slyšela hluboce a rychle dýchat...to se děje, když mívá nějaký sen...tento ji však až vzbudil a začala plakat a objímat mě... říkala jsem jí, že je vše v pořádku, že to byl jen sen a ptala jsem se ji, co to bylo za sen, zda byl ošklivý. Se vzlykáním a pevným tisknutím k mé hrudi mi to odkývala a řekla: "Moc škaredý"...a 2x zřetelně zopakovala: "zdálo se mi, že jsi ČLOVĚK". Pak ještě chviličku kňurkala a zase usnula."
Myslím, že máme před sebou přímý návod, co se může v dětských snech odehrávat. Melinka měla moc škaredý sen, zdálo se jí, že její maminka je ČLOVĚK. Melinka nebyla úplně probuzená, když svojí mamince, která je ČLOVĚKEM, vyprávěla, jak škaredá byla pro její určité části vědomí představa, že maminka je ČLOVĚKEM. Nějaký vědomý zdroj, nějaké nápomocné vědomí, vysvětlovalo Melince, že její blízká Duše (maminka), už není volnou Duší v nehmotné sféře, ale že je pevně svázaná s pozemskou hmotou v omezujícím těle. Když Melinka tuto informaci přijímala, nelíbila se jí. Možná právě proto, jí musel nějaký duchovní pomocník učit tomu, jak se věci nyní mají. Když Melinka tuto informaci přijímala, byla plně napojená na svoji domovinu, odkud její Duše pochází. To znamená, že v danou chvíli se neidentifikovala pevně se svým hmotným tělem a hmotnou existencí. Melinka byla učena a byla připravována na její NOVÉ životní prostředí a NOVÉ zákonitosti. Svazující zákonitosti. Pro čerstvě vtělenou Duši do pozemských podmínek, to zdá se musí být velmi náročné.
Sny malých dětí, jsou zřejmě cestou, jak se vyrovnávat s šokujícími změnami v existenci a v životním prostředí.
Je důležité si uvědomit, že sen malého dítěte, není pouhým příběhem, nebo pouhým snem. JE REALITOU. JE TAKOVOU REALITOU, ŽE NIC NEMŮŽE BÝT REÁLNĚJŠÍHO. Není to nic fiktivního. Je to komunikace JÁ dítěte a částí jeho vědomí s vyšším mateřským prostředím, odkud všichni pocházíme a kde se můžeme realizovat v nehmotné neomezenosti.
Souhlasím proto se světovým velikánem přes snové praktiky a snové zkušenosti, s Robertem Mossem, že sny malých dětí se nemají interpretovat. Děti samy nejlépe vědí, co jejich sny znamenají a není třeba jim podsouvat naše dospělácké náhledy.
Od chvíle, kdy jsem více procítil smysl dětských snů, tak už tolik nespěchám za svými dětmi, abych je ihned a co nejdříve utišil, jakmile začnou ve spánku nesouhlasně protestovat. Obvykle stačí, že se s nimi třeba i jen mentálně propojím a dám najevo, že jsem nablízku.
Chci však velmi zdůraznit, že to neznamená, že bychom se neměli věnovat snům našich dětí. Měli bychom se jim věnovat velmi a to tak, že jim budeme plně a vědomě naslouchat. Plně a vědomě naslouchat malému dítěti, jak se nám snaží vyprávět svůj sen, znamená, že 100% naší pozornosti věnujeme pouze jeho vyprávění. Nesledujeme u toho po očku televizi, ani nic jiného. Duše neomylně vycítí, kdy se jí věnujeme naplno. Malé dítě tak při našem skutečném naslouchání samo v sobě rozvine vše, co potřebuje. Myslím, že je úplně jedno, jestli se nám dítě snaží sen přiblížit slovy, harnou scénkou, nebo malováním obrázku. Důležité je naše vzájemné propojení a naše vědomá pozornost. Všechny informace a energie zapůsobí v souladu a v harmonii tak, jak mají. A co víc, dítě si tím neuvěřitelně bohatě rozvine svoje vyjadřovací a komunikační schopnosti nejen vůči vnějšímu světu, ale bude v sobě pěstovat pozorování, uchopování a chápání svého vnitřního světa. Postupně začne vědomě komunikovat s vnitřními a "vyššími" světy.
A je tu ještě něco. Myslím si také, že nepříjemné dětské sny nemusí být vždy jen "vyučování shůry". Mohou být také projevem nahromaděné a zablokované psychické energie z důvodu dlouhodobého psychického stresu dítěte (často školka, škola, rodina ...) Při skutečném vědomém naslouchání nepříjemným dětským snům, máme šanci objevit příčinu takového případného psychického tlaku.
Dětské sny jsou pro mě natolik záhadné, jako je pro mě záhadná sama podstata bytí. Cítím, že bychom malým dětem neměli vysvětlovat jejich sny. To ony jsou našimi skutečnými učiteli.
Jednou v noci začal náš šestiletý chlapeček Teo docela výrazně a dlouho plakat. Já a ani manželka jsme ho však nešli utěšovat. Jen jsem se mu snažil vyslat vlnu lásky a sounáležitosti. Druhý den se ho manželka ptala, jestli se mu něco nepříjemného zdálo. Řekl, že ano. Když se ho však ptala, o čem sen byl, nechtěl o tom Teo mluvit. Opakovaně říkal, že se mu o tom nechce mluvit a že to řekne až později.
O den později jsem se ho ptal na totéž i já a také mi o snu nechtěl nic říct. Že mi to řekne, ale až později. Další den jsem ho vezl do školky a vzpomněl jsem si na jeho sen, o kterém nechtěl mluvit. Ani tentokrát se mu moc nechtělo o snu mluvit a začal si malovat. Navrhnul jsem mu, že by možná mohl něco z toho snu namalovat, pokud ovšem chce, jinak ať to samozřejmě nemaluje. Začal přemýšlet, kterou část snu mi namaluje. Zeptal se mě, kterou část snu mi má namalovat. První, druhou, třetí, čtvrtou nebo pátou? Říkám, že nevím, ať raději vybere sám. Maloval tedy obrázek. Byla to čtvrtá část.
Když jsme dojeli do školky, podal mi obrázek. Musím říct, že jsem zprvu moc nepoznával, o co jde na obrázku. Musel jsem se ptát, co je co. Můj celkový dojem z obrázku byl stísněnost a strašidelnost. Vysvětlil mi, že na obrázku je on, jak je smutný a jak utíká z předsíně do svého pokojíčku do své postýlky. Řekl mi, že ve své postýlce se cítí dobře. Celkový obrázek je plný škrtů, chaosu a podlaha prostupuje jeho tělem. Jakoby měl průhledné tělo. Nad celým obrázkem trůní v nadhledu čisté a světlé okno či otvor. Teo mi řekl, že to jsou dveře do jeho pokojíčku. Tedy do pokojíčku, kde má Teo svůj svět. Svoji tvář se snažil namalovat se smutným obočím a se slzami. Nijak jsme nerozebírali obsah snu. Jen jsem si prohlížel obrázek. Nechali jsme to plavat a šli do školky.
Vzal mě svojí nádherně milou ručičkou za ruku a z ničeho nic mi položil otázku:
"Tati, představ si, že jsi sochař. Že jsi začínající sochař a že jsi právě udělal svoji první sochu. No a představ si, že ti tu sochu někdo rozbil. Jak by ses cítil?" Odpověděl jsem mu, že bych byl určitě smutný. "No tak vidíš" byla jeho reakce.
Úplně mnou projela dramatičnost a velkolepost tohoto spontánního sdělení. Teo je nesmírně zvídavý a tvořivý. Všemu chce přijít na kloub. Miluje vyprávění o vynalézání a objevech. Je to prostě takový malý konstruktér. Navrhuje různá "udělátka". Všechno zkoumá a rozebere. Ne proto, aby to rozbil, ale samozřejmě, aby to hravě prozkoumával. A samozřejmě, že díky tomu častému a aktivnímu zkoumání, také občas něco přestane fungovat, nebo se ztratí důležitá součástka. To ještě možná my rodiče zvládáme "jakš takš". Občas ale nezvládáme zničení díky nejrůznějším flekům, rozlití a podobně. Teova čistá zkoumající a hravá duše samozřejmě nechápe takovou nazlobenou reakci svých "bohů" (rodičů) a jejich dospěláckých programů. Je to samozřejmě na nás dospělých, abychom opouštěli tyto tíživé programy. Myslím, že dětská dušička je v takových chvílích zrazena a cítí se ztracená. Kde je ta slibovaná láska? Hrajeme si, tvoříme a najednou se zlobíme. Následuje útěk do svého pokojíčku.
V ten den, kdy se mu tento sen zdál, se skutečně něco podobného u nás doma přihodilo.
Úplně mě zamrazilo, když jsem si představil, jak duchovní pomocníci vývoje našich dětí, se je snaží ve spánku připravovat na takové situace ze života "bohů". Dospěláků, kteří tak lehce zapomínají v každodenní realitě hmotného světa o čem je ve skutečnosti tvoření a láska. Úplně mě to píchlo u srdíčka. Nechť je mi to poučením, pro všechny další dny ve hmotě.
Děkuji za něj.
VYŽÁDANÝ SEN U DESETILETÉHO DÍTĚTE
Jednoho večera jsem se zeptal svých dvou dětí, jakou knížku chtějí, abych jim četl. A protože nastalo váhání, překvapil jsem je otázkou: "A co nějakou dospěláckou knížku?" Ozvalo se nadšené dvojhlasné "jó jó jó." A Inka dodala: "Tu tvoji knížku o snech." Tak jsem četl a četl a povídal. Když jsem dočetl, položila mi Inka otázku: "tati a jak se mám zeptat, abych taky dostala odpověď?"
Řekl jsem jí, ať se zeptá na něco, co ji hodně zajímá, nebo co je pro ni důležité. Ať nepoužije v otázce zápory, ani podmiňovací způsoby. Ať je otázka jasná a stručná. Ať si ještě před usnutím přeje, aby se ráno, až procitne, nezačala hned hýbat, ale aby bez pohybu ležela dál a v klidu si zopakovala sen, který si tím dobře zapamatuje. A ať mi otázku neříká, ať už jde rovnou spát. Dostala pusu na dobrou noc a bylo to.
Druhý den ráno za mnou Inka přišla a říká: "Tak jsem dostala odpověď na svoji otázku, tati. Pak ti ji řeknu." Odpoledne v klidu jsme to spolu rozebrali. Chci nechat Ince maximální volnost a do ničeho ji nechci "šněrovat", proto jí neustále zdůrazňuji, že vše co říkám, jsou jen moje pocity, názory, nebo zkušenosti a ne nějaká pravda pravdoucí. Myslím, že tohle chápe.
Desetiletá Inka položila snovému zdroji tuto otázku:
"Mám se spolužáky ve třídě bojovat, nebo se raději snažit být jako oni?"
Obdržený sen Inčinými slovy:
"Stojím ve frontě. Je to fronta na lístky. Někam k vodě, koupání, třeba jako Riviéra nebo tak něco, prostě koupání venku u vody. Fronta je úplně klidná. Mamka stojí tak o jedno nebo dvě místa přede mnou. Celou dobu na ni dobře vidím. Nakonec mi však lístek koupí nějaká paní co stojí ve frontě přímo přede mnou." To je vše, konec snu.
Inka mi řekla, že se jí nezdá, že by to byla odpověď na její otázku. Zkusil jsem jí pomoci. Ať zkusí vidět všechno jako symboly. Co je pro ni symbolicky voda, co je pro ni symbolika koupání u vody, co je stání ve frontě, co znamená, že mamka stojí přímo před ní a že na ni vidí a že fronta je klidná. Atd atd.
Nakonec v tom Inka svoji odpověď našla. Sice s mojí pomocí, ale zúčastnila se tvorby hledání aktivně.
A jaká že je její snová odpověď? No nádherná. A samozřejmě je hlavně Inčina. Inka měla velikou radost z toho, že to funguje a že se toho aktivně účastnila.
Inka stála ve frontě jako všichni ostatní lidé. Maminka stála před ní. Inka za ní. Maminka jí proráží životem cestu. Inka však musí v životě svoji frontu také odstát sama za sebe. Jako my všichni. Celou dobu však maminku vidí. Může být v klidu. Máma je na dohled, na dosah (pozn. dva dny před tím jí maminka velmi dobře a intimně radila právě ohledně vztahů Inky s jejími spolužáky). Fronta byla na lístky na koupání na Riviéru. Přírodní koupání u vody. Relax, odpočinek, u vody. Voda jako symbol životní moudrosti. Všichni lidé stáli frontu každý sám za sebe, aby jim bylo umožněno vstoupit do areálu užívání si životní moudrosti. Fronta byla velmi klidná. Paní před Inkou sama od sebe byla tak hodná, že Ince koupila lístek. Tím ji "nějaká paní ve frontě" ukázala, že obecně byla fronta nejen klidná, ale také laskavá a nejen to, ale také že se jeden zajímal o druhého. Paní nezištně koupila lístek někomu potřebnému (a právě o těchto principech předtím hovořila s Inkou její maminka). Lístek koupila paní. Paní to je ženský princip. Princip nebojovnosti, princip citu a soucítění a vcítění se. Princip pomoci a vstřícnosti.
Inka pochopila, že snová odpověď je radou, která jí říká, že nemá s nikým bojovat ani nemá být jako ostatní. Má být sama sebou (sama za sebe), má být v klidu. Má být laskavá, má se nezištně zajímat o druhé lidi. Pokud toho bude Inka schopna, dostane se jí kýženého užívání si života a užívání si životní moudrosti. Tato rada se dokonce obecně týká všech lidí. Nejen Inky. Je to naše lidské životní poslání. Prožít to a pochopit to.
Cítil jsem, že Inka má radost a že vyžádanou snovou odpověď akceptuje zevnitř. Vždyť si ji objevila a procítila "sama".
A já měl snad ještě větší radost, než Inka. Děkuji, nádhera ...
