O původu Keltů, Druidů a Slovanů se z vědeckého hlediska ví žalostně málo. V nevědeckém světě, je však obraz mnohem pestřejší. Já osobně se cítím být stejně tak Slovanem, jako Pohanem, či Keltem. Když se ponořím do sebe, do nitra svých pocitů, když se zeptám svého podvědomí, tak mi tam pořád zní vše jedním hlasem. Jakoby Keltové, Pohané, PraSlované měli jeden původní Zdroj.

Např. ve starých pověstech Českých se hovoří o velemoudrém Knížeti Krokovi, který měl tři dcery. Velmi seriózním a nejvíce ceněným zdrojem informací jsou tři knihy "Chronicum Bohemorum", neboli Kronika Česká od vzdělaného mnicha Kosmase. Ten uvádí, že Kníže se jmenoval "Crocco." Měl tytéž tři dcery. Díky archeologickému nálezu, učiněném v roce 1771 na českém území (na Rokycansku), jsme se dozvěděli, že Kníže "Crocco", který měl tři dcery, byl Keltským panovníkem a nejspíše i Druidem. Vše ukazuje na skutečnost, že moudrý Český Kníže Krok a moudrý Keltský Druid Crocco, jsou jedna a tatáž historická postava ! Níže na stránce se ještě budeme věnovat dalším neuvěřitelným propletenostem Čechů, Keltů a Pohanů.

MLHA KOLEM INDOEVROPSKÝCH NÁRODŮ

Všeobecně se soudí, že Pohané a Keltové migrovali z dálných východních oblastí. Zjistilo se, že migrovali dokonce až z čínské pouště Taklamakan. Šli postupně přes Sibiř, Kavkaz, Ural, Panonii, až do Evropy, a postupně dále, až do oblasti Anglie, Skotska, až do Irska.

Dodnes přísně střežené prastaré záznamy o původu PraSlovanů (střežené převážně v Ukrajinských, Ruských a dalších klášterech), hovoří v podstatě o stejné migraci PraSlovanů. A jdou ještě mnohem hlouběji do historie. Hovoří o tom, že PraSlovanské Duše přišly na planetu Zemi "z hvězd", aby se zde mohli inkarnovat (v důsledku válek přišly o svoji původní domovinu). Vyšší bytosti je proto přivedly na Planetu Zemi a darovaly jim k osídlení oblast dnešního Severního pólu, který tehdy byl klimaticky příznivý. Tuto oblast (tehdy nazývanou Darie) obývaly 4 rody.

Podle těchto pramenů se to odehrálo odhadem před 100 tisíci lety. Jednalo se o příchod Duší 4 národů bílé rasy. Území, na kterém se fyzicky usadily, bylo sice na dnešním severním pólu, ale toto území mělo tehdy teplejší klima a nebylo pokryto ledem. Také geografie byla jiná, protože byla nižší hladina moří. Území dostaly tyto 4 národy bílé rasy Darem (proto název Darie) od vyšších Kosmických bytostí. Tyto 4 bílé národy si říkaly: Ch Árijci, Da Árijci, Svatorusi, a Rasséni. Území na tehdejším severním pólu vytvářelo jakési čtyři přirozené části.

Slované jsou zařazování také do Indoevropských národů. A také migrovali přes Sibiř, Kavkaz, Ural. Panonii, do dnešní Evropy. Podle geniálního badatele Maurice Cotterella, který již rozlousknul mnohé záhady, se Pohanské národy vydaly na tuto cestu z dálného východu na západ do Evropy v období ještě před rokem 2.000 př. n. l.

Ať tak či tak, já osobně vnímám, že Keltové, Pohané, Slované, pochází z jednoho zdroje. Keltové i Druidové, jsou mi vnitřně blízcí. Keltské tradice se stále velmi živě udržují na Britských ostrovech. Britové to někde uvnitř mají dodnes. A myslím, že Češi také. Něco niterného nás propojuje. Říká se například, že Angličani a Češi mají podobný humor. Mě to smysl dáva. Myslím si totiž, že humor je plně záležitostí Ducha a má to tedy hodně společného s nastavením a původem Duší.

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ NEBO KELTSKÉ ?

Jedna věc je co psal Alois Jirásek a druhá věc jsou archeologické nálezy. Je toho zde ještě mnoho k dalšímu bádání a dost možná, že staré pověsti České jsou současně tak trochu starými pověstmi Keltskými. Jakže?

Ano, ano, hodně lidí se bude zřejmě hodně divit. Úplně dole na stránce najdete nezkrácený originální fascinující článek a souvislosti ohledně vzájemné propletenosti Keltských a Slovanských názvů, rituálů, archeologických nalezišť, historických osobností a událostí od autora Ren HC.

Zdá se, že přímo Keltský kmen Bójů, dal naší zemi i jméno. Samotný Kosmas nenazýval našeho praotce Čechem, nýbrž jej pojmenoval Bohemus. Keltský kmen Bójů dal naší zemi její prastarý název - Boiaimon, čili země Bójů, v latinské podobě znělo toto jméno Boiohaemum (odtud Bohemia).

Také názvy našich hor, řek i sídel byly tehdy keltské a v některých zní keltský jazyk dodnes. Není třeba pochybovat o tom, kam podle pověsti dorazily Keltské kmeny pod vedením Segovesa. Ten měl za úkol najít nové oblasti k osídlení. Šly údolím řeky Ogary (dnešní Ohře) až stanuly pod horou Riph (dnešní Říp), "rip, nebo ripa" znamená v keltštině kopec, hora, vyvýšenina.

V Českých pověstech kníže Krok užíval všeobecné úcty a důvěry. Sjížděli se k němu i z dalekých krajin, aby je Krok rozsoudil. Toto jsou klasické atributy Druidů. Vše ukazuje na to, že Krok byl Druidem. Samotný Kosmas jej uvádí nikoliv pod jménem Krok, ale uvádí jméno Crocco, přičemž v této podobě se vyskytuje nejen v Kronice české, ale i jinde. Roku 1771 byl nalezen u Podmokel na Rokycansku jeden z největších pokladů. V bronzovém kotlíku se nacházelo asi 7000 keltských mincí. Mezi nimi byly mince s vyraženými jmény keltských panovníků. Nacházela se mezi nimi i mince se jménem Crocco!

Dalším vodítkem jsou tři dcery Kroka. Kníže Krok, měl dle pověsti tři dcery a žádného syna. Kazi, Tetu a Libuši. Kazi se vyznala v lékařství a bylinkářství, Teta v modloslužebnictví a Libuše v soudcovství a věštbě. Crocco měl tři dcery a žádného syna. Dceru Cassi (což keltsky znamenalo úcta nebo láska), Teta, která se vyznala v modloslužebnictví mohla mít odvozené jméno od jednoho z hlavních Keltských Bohů jménem Teutatese. Třetí dcera, které dnes říkáme Libuše, která věštila, se v Kosmasových zápisech jmenuje Lubossa (jedna z delfských věštkyň se jmenovala Libyssa). Úžasné, že?

Mě osobně to pocitově velmi sedí a cítím z toho jeden původní zdroj Keltů, Pohanů, Slovanů.

DRUIDI

DRUID. Samotný název "DRUID" má podle badatelů původní význa "TEN, CO ROZUMÍ DUBŮM." Druidové jsou známí tím, že se scházeli v Dubových hájích a že tam díky Dubům získávali odpovědi od vyšších rovin existence. Já osobně mám zkušenosti s fascinujícími odpověďmi od stromů Dubů. Zde o tom něco více.

VĚDCI A UČENCI

Druidi byli nejváženější Keltští duchovní. Druid však nebyl knězem, jak by si někdo dnes mohl představovat. Byli to spíše moudré bytosti, a všeoboroví učenci a vědci.

Traduje se, že průměrná délka studia Druida trvala 24 až 26 let. Byli to Astronomové, Léčitelé, Vědci, Věštci, Duchovní, Matematici, Šamani, Diplomaté, Soudci, rozuměli Kosmické Numerologii, byli zkrátka Celostními bytostmi. Uměli se napojovat na vyšší světy a přinášet odtud vyšší vhledy. Uměli číst a psát v několika jazycích. Přesto sami nic nezapisovali. A to záměrně. Byli úmyslně tzv. "vypravěči."

VYPRAVĚČI

Druidové se řadí mezi vypravěče. Stejně jako např. Ježíš, nebo Buddha a další, byli "pouhými" "vypravěči" a záměrně nezaznamenávali svoje "učení" písemnou formou.

Proč? Vypravěči věděli, že jakmile se slovo velikána zapíše, vytvoří se z něj časem strnulé paradigma. Obsah přestane žít. Živý obsah postupně degraduje z původního životadárného náboje na nezpochybnitelné záměry vládnoucích struktur. Původně živé slovo, o kterém se přemýšlí a diskutuje, je tak později vládnoucími strukturami prezentováno jako nedotknutelná ikona, o které ani není radno přemýšlet, natož klást nějaké dotěrné otázky. Ze živého slova se tak velmi lehce stává patent na pravdu, kterým lze ovládat masy. Moudrost velikánů, se o několik století později stává nejmocnějším nástrojem k ovládání společnosti. A přesně tomuhle se chtěli "vypravěči" vyhnout. Je vidět, že "vypravěči" sem na Zemi přišli s moudrostí a se zkušenostmi, které přesahují jeden aktuální lidský život.

KOSMICKÝ KÓD 144 a DRUIDOVÉ

Druidové přímo žili věděním o nejhlubším Kosmickém Tvořivém Kódu 1 4 4. Toto nejvyšší vědění praktikovali na nejvyšší úrovni a zřejmě právě odtud pramení jejich nevídané schopnosti. Zde o tom více.

SLUNEČNÍ VĚDĚNÍ

Sluneční civilizace žily vědomostmi o Sluneční vědě. Mnohem lépe, než my dnes věděly, jak Slunce ovlivňuje vše živé na Zemi. A také to dokázaly žít a praktikovat v každodenní realitě života a reálně těžit z těchto vědomostí. Netýká se to jen Starého Egypta a Mayů, ale i Keltů, Pohanů, a PraSlovanů. U Keltů byli nositeli nejvyšší Sluneční moudrosti právě Druidové. Kromě Slunečního vědění, Druidové také žili mocnými symbolikami.

Jednou z dalších symbolik pro Druidy byla symbolika principu TŘI. A jak si ukážeme za chvíli, tak i ve Sluneční vědě je symbolika TŘI jedním z největších vědění. Toto hluboké Sluneční trojkové vědění velmi hojně praktikovaly PraSlovanské národy. Zde o tom více.

PRINC Z GLAUBERGU a PRINC Z HEIDELBERGU

V úžasné a velké architektonické stavbě, v Keltské mohyle u Glaubergu, je fyzicky pochován Keltský Druid, který je dnes známý pod jménem "Princ z Glaubergu."

Kruhová Mohyla (hrobka "Prince z Glaubergu"), má průměr 50 m a vede k ní záhadný systém příkopů a valů.

Jeho fyzické tělo se našlo v dobrém stavu, současně i s výbavou. Úžasné je, že v zemině kolem mohyly byla také nalezena v životní velikosti a v dobrém stavu socha Druida "Prince z Glaubergu". Tato socha má hlavně symbolický význam (jak jinak), neboť obsahuje hlavní Druidskou symboliku. Další rekonstruovanou sochou Druida je "Princ z Heidelbergu". Podívejme se na ně. Co vidíme zepředu?

DOKONALÁ VÍCEÚROVŇOVÁ SYMBOLIKA

Na místě třetího oka můžeme vidět velmi chytré symbolické napojení na Slunce. Ve starých textech se můžeme dočíst, že Slunce existuje také nehmotné, tedy Duchovní. Na úrovni Duchovního Slunce se mohou scházet Duše bytostí, které nejsou zatížené pozemskou karmou (buď ji mají již rozpuštěnou, anebo cestují Kosmem a zde se chtějí jen setkat, či pozastavit). Vidíme zde celkem čtyři prvky ve tvaru kříže, které symbolizují čtyři kvadranty.

Na rekonstrukci sochy Druida "Prince z Heidelbergu" vidíme čtyři kvadranty. Vidíme dva listy v horizontálním směru. Tyto listy v sobě nesou společnou symboliku. Jednu vnitřní osu. Dále vidíme ve vertikálním směru také dva prvky. Tyto oba prvky však již neobsahují vnitřní osu. Jsou tedy jiné. A co je vtipné, jeden z těchto prvků je navíc odlišný také tím, že není listem, ale je nosem Druida. Pro neznalého člověka, je tato symbolika naprosto nerozklíčovatelná. A pro znalého je naopak do očí bijící. O co jde?

Slunce vystřeluje (vyzařuje) kolem sebe nabité částice ve čtyřech kvadrantech (1 až 4) s tímto charakteristickým rozložením: mínus, plus, mínus, a neutrální. Neutrální kvadrant postupně rotačně cestuje přes všechny kvadranty 1 až 4. Je to jedno z nejdůležitějších Slunečních vědění. Toto důležité Sluneční vědění se také odráží v konstrukci jednotlivých Slunečních Svastických symbolů.

obr. vlevo: čtvrtý kvadrant je jiný než ostatní. Obr. vpravo: rekonstrukce sochy Driuda Prince z Heidelbergu

Jinými slovy: naproti sobě dva prvky vyznačující se čárkou (2x mínus), dále dva opačné prvky vyznačující nečárkou, protože jeden je plný (plusový) a druhý je neutrální. Přitom právě ten čtvrtý prvek je ve své podstatě jiný, než všechny ostatní (na soše to je nos, který není listem). A nos je odjakživa podprahová symbolika podstaty člověka (říkáme, podle nosa poznáš kosa, anebo symbolicky saháme na nos, abychom poznali, zda člověk mluví pravdu, nebo ne). Tedy na symbolickém místě podstaty bytosti "Prince z Glaubergu", je symbolicky umístěno tajné vědění o neutrálním kvadrantu Slunečního vyzařování.

PRINCIP TŘI

Jeden z důvodů, proč Keltové tak rádi používali symboliku tří spirál, je mnohoúrovňová symbolika, která vyjadřuje vědění o třech nabitých kvadrantech Slunečního působení, a také v sobě nese symboliku TŘÍ, tedy symboliku Kosmického trojúhelníkového pyramidálního Tvoření. Symbolik je pak u oblíbené Keltské trojspirály ještě mnohem více.

Tři je symbolikou trojúhelníku a trojúhelník je symbolikou Tří. Trojúhelník odkazuje na principy pyramidálního Tvoření. Vše v našem hrubohmotném a jemnohmotném Vesmíru je utvářenou pyramidálními strukturami. Zde o tom více.

KVĚT ŽIVOTA

Já osobně miluji vtip a kreativitu, s jakou v dávnověku kódovali různé úrovně informací a jak je vzájemně kombinovali. Když se podíváme na hlavu sochy Druida zezadu, tak uvidíme stylizované oči. Symbolicky se tedy dozvídáme, že Druid měl oči i vzadu. Krásná symbolika mudrce. Současně je však použit vzor jednoho z nejzákladnějších symbolů Kosmického Tvoření a to je grafika Květu Života (případně odvozeného semena života). Tato grafika navazuje na tutéž grafiku, kterou má Druid i na zádech. Tato symbolika na zádech má opět hlavní charakteristiku v čísle 14. Dokonce je ještě přesnější, protože říká 14 + "ještě něco", a tím ještě něčím je pokračování na hlavě.

1) Ideální bod časoprostoru,   2) Pyramidky bodu vyzařují kuloplochy,   3) průřez vyzařujícím bodem - Květ Života

Pro mě osobně je do sochy Druida vložena ještě další symbolika. Symbolické oči mají tvar bytostí z Kosmu. Vzadu, zadním zrakem, (tedy "v zádech") má Druid napojení na bytosti z Kosmu. A skutečně, jak je řečeno výše, prastaré texty hovoří o tom, jak vyšší bytosti z Kosmu sem na Zemi přivedly Duše z hvězd a darovaly jim životní prostor.

Druidský Zlatý Flow Disc

SYMBOLIKA JMELÍ

Jedna z hlavních symbolik Druida, je přímo na jeho hlavě a tvoří její dominantu. Je to tedy velmi důležitá zpráva. Tuto zprávu tvoří dva laloky, které jsou symbolicky současně ušima Druida. Tyto dva laloky se mezi sebou liší tím, že jeden je mírně větší, než druhý. Tyto laloky jsou symbolikou koncových lístků Jmelí. U těchto koncových lístků je pravidlem, že jeden je vždy o něco větší, než ten druhý. Druid má tedy na hlavě symboliku jejich posvátné rostliny, která jim kromě k léčitelství sloužila také k napojování na vyšší světy.

KELTSKÁ BROŽ TARA

Fascinující Keltská Brož TARA zobrazuje mnoho rovin vědění. Tou hlavní je Kosmický Kód Tvoření 1 4 4 vztažený přímo ke Keltskému "Vládci a Učiteli - člověku, jelenovi". Hodnota 1 4 4 je tvořena symetrickým principem, kdy obrys bytosti vůči ose bytosti svírá úhel 14,4° jak nalevo, tak 14,4° napravo. Ruce Druida "Prince z Glaubergu", které odkazují na harmonii mozku a srdce, vytváří úplně stejné sdělení. Vůči středové ose svírají úhel 14,4° jak nalevo, tak 14,4° napravo.

Zde ukázka Keltské brože "TARA". Je to neuvěřitelný symbolický koncentrát mnoha úrovní nejtajnějších a nejdůležitějších vědění Kosmického Tvoření, Uspořádání Života a Sluneční Soustavy.

ARDAGHSKÝ KALICH

Ardaghský Kalich je další geniální Druidský výtvor. Je stejně geniální, jako Brož Tara. Mimořádně nadaný badatel Maurice Cotterell objevil v tomto fascinujícím Poháru obrovské množství sdělení, zpráv a symboliky. Objevil, že úrovní vědění, které je v něm uloženo, je tento Pohár skutečným Svatým Grálem, a zjistil, že je dokonce i tím konkrétním Svatým Grálem, který používal Ježíš. Pohár je vyrobený tak, že je pospojovaný jediným centrálním šroubem. Jeho konstrukce je stejně jako u Brože Tara vyprecizovaná do absolutního detailu. Každý prvek nese informace. Nic zde není navíc. Co vyvapadá jako ozdoba, je ve skutečnosti tajnou zprávou. Druidové používali před naším letopočtem kalendář o 354 dnech. Tipněte si, z kolika dílů je Pohár složen. Restaurátor, který jej rozebral až do poslední jednotlivé části, zjistil, že jich je celkem 354. Vidíme, že konstruktér Poháru do něj vkládal ucelený komplexní systém informací a sdělení, přitom tyto informace nejsou a nemohou být na první pohled patrné. A tak je to s celým Pohárem. Musíte vědět, kam a jak se máte dívat a na co máte zaměřit svoji pozornost.

    Kromě tajných sdělení, je Pohár také překrásný a technicky je tak dokonale zpracovaný, až to bere dech.

Maurice Cotterell o tomto Svatém Grálu napsal Knihu s názvem "Keltské Kroniky." Zvídavým a hledajícím ji velmi vřele doporučuji. Maurice Cotterell při stopování a sledování Keltů, od jejich prvního objevení v čínské poušti Taklamakan přes Evropu do Irska, luští jejich šifry a odhrnuje závoj tajemství. V knize ukazuje, jak Keltové, podobně jako Mayové, Peruánci, Egypťané a Číňané znali supervědu o Slunci a vyšších řádech duchovnosti a zašifrovali své vědění do svých pokladů, aby je mohli opět objevit v budoucím převtělení, pro případ, že by se při nejbližší příležitosti nedostali do nebe. Tajemství z Chrámu nápisů v Mexiku a Brány slunce v Tiahuanaku pomohly Cotterellovi zjistit totožnost Svatého Grálu a nalézt tento pohár, použitý Ježíšem a jeho učedníky při poslední večeři. Autor objevuje, že Grál skutečně vyzařuje světlo a prokazuje tak, že takzvané Artušovské legendy se zakládají na skutečnosti.

NEUVĚŘITELNÝ RESPEKT VŮČI DRUIDŮM

Traduje se, že Druidové měli všeobecně tak vysoký společenský respekt a kredit, jaký odjinud neznáme. Např. nikdo na světe nesměl přistoupit k římskému císaři ozbrojený mečem. Kromě jediné výjimky: Druidů. Takovou měli všichni k Druidům důvěru a respekt. Taková důvěra a respekt se však nedá nijak vynutit ani koupit. Dá se pouze získat. A získat se dá jedině skutečnými schopnostmi. Ničím jiným. Traduje se, že když Druid vešel do válečné bitevní vřavy a zavelel k ukončení války, tak bojující strany skutečně přestaly bojovat. Kdo tohle na světě umí?

JMELÍ

Kromě napojování se na posvátné Duby, Druidi stejně hluboce uctívali a také hojně využívali Jmelí. Cenné pro ně bylo Jmelí rostoucí na Dubech. Právě takové jmelí uctívali, a zpracovávali určitými postupy, s vlastními rituály, aby jim Jmelí poskytlo neuvěřitelně širokou škálu nejrůznějších účinků.

Keltové věděli, že Jmelí dokáže léčit nemoci, činí zvířata a lidi plodnějšími, poskytuje ochranu před temnými silami a přináší štěstí. Jmelí bylo pro Druidy natolik posvátné, že když se dva nepřátelé setkali pod stromem, na kterém rostlo, složili zbraně, vyměnili si pozdravy a do druhého dne dodržovali příměří.

JMELÍ a ZDRAVÍ

Myslím si, že v dnešní době je Jmelí velmi nedoceněné. Je sice pravda, že každý rok na Vánoce si jej lidé dávají do svých příbytků, ale většinou netuší, proč tomu tak je. Podprahová Moudrost podvědomí však ví své. Zřejmě se na podvědomé úrovni stále nechceme odstřihnout od tak zázračné rostliny.

V současnosti je na trhu široká nabídka tinktur ze Jmelí. Občas se na netu dočteme, že nejoceňovanější Jmelí pro léčebné účinky je Jmelí z Jabloní, případně z Hlohu. Druidové uctívali Jmelí z Dubů. Toto Jmelí sklízeli a užívali. Já osobně jsem strávil své dětství a život v oblasti, kde jsou samé Dubové lesy a jsem zvyklý na Jmelí na Dubech. Proto mě tolik překvapuje tvrzení v chytrých knihách, že Jemlí roste hojně na jehličnanech, zatímco na Dubech vzácně. Já u nás vídám Jmelí na Dubech běžně.

Protože Drudové záměrně nechtěli zapisovat svoje vědění, tak se nedochovaly jakékoliv jejich přímé záznamy o různých způsobech přípravy a užívání. A co dnes o Jmelí víme my? Nejrozšířenějším, avšak nedoloženým tvrzením ohledně užívání Jmelí, je varování, že Jmelí je jedovaté. Navzdory častým tvrzením není jedovatost jmelí jednoznačně prokázaná. Jedovaté viskotoxiny a lektiny nejsou tělem přijímány z čaje nebo plodů. Požití několika bobulí většinou nemá na organismus žádný účinek, ale při vyšší dávce může dojít k dráždění střeva, bolestem břicha a k silnému průjmu, který je spojen s krví ve stolici. Nicméně existují zprávy informující o kómatu, škubání a smrti po požití velkých dávek listí a plodů. Naproti tomu při požití maximálně dvaceti bobulí bylo vypozorovanou nejhorší reakcí podráždění žaludku. Výjimku tvoří kojenci, u nichž může mít otrava vážnější průběh. Kvůli tyraminu, jenž je schopen vyvolat děložní stahy, by drogu z byliny neměly užívat těhotné ženy. Jak poznáme případnou otravu jmelím? Pozorujeme dráždění střev, bolesti břicha, krvavý průjem.

Zdá se, že z hlediska ozdravných účinků, je Jmelí pro dnešní dobu tzv. civilizačních chorob téměř nepostradatelné, neboť hlavním léčebným účinkem je regulace krevního tlaku, jíž dosahuje změkčováním a odstraňováním vápenatých usazenin v cévním systému (jako jedna z mála bylin tedy léčí efektivně aterosklerózu), čímž předchází srdečním a mozkovým infarktům. Zároveň posiluje srdeční sval a zlepšuje krevní oběh, což z něj dělá prvotřídní lék a vynikající preventivní prostředek proti těmto nejzákeřnějším civilizačním onemocněním dnešní doby.

Jmelí také kontroluje metabolismus tuků (udržuje hladiny cholesterolu a krevních lipidů). Jmelí podporuje také imunitní systém. A co je důležité, Jmelí působí protirakovinově. U nekontrolovaného dělení buněk umí jmelí naprogramovat těmto buňkám buněčnou smrt (apoptózu). Jmelí upravuje množství buněk imunitního systému (T-lymfocyty, B-lymfocyty, makrofágy, granulocyty, NK buňky). Jmelí chrání DNA před buněčnými jedy. Díky tomu se např. lépe snáší chemoterapie a ozařování. Jmelí zvyšuje také tvorbu beta-endorfinů.

JMELÍ PŮSOBÍ POZITIVNĚ NA:

• vysoký tlak krve u osob s kornatěním tepen
  
• ateroskleróza, kornatění tepen, areterioskleróza
• vertigo, motace, motání hlavy
• pomáhá při psychickém i fyzickém přetížení
• angina pectoris - ucpané cévy zásobující krví srdeční sval (čistí je)
• poruchy zraku - zlepšuje zrak, hlavně u starých lidí
  
• hučení v uších způsobené vysokým krevním tlakem
• posílení srdečního svalu myokardu (tonikum), "povzbuzuje stránoucí srdce"
• rychlý tep - zpomaluje srdeční puls
• rakovina žaludku - podpůrná léčba, karcerostatický účinek byl prokázán výzkumy a studiemi
• chemoterapie a radioterapie - chrání zdravé buňky před poškozením chemoterapií nebo ozařováním
• epilepsie
• klimakterium, přechod, menopauza
• nepravidelná menstruace (velmi účinné)
• silné menstruační krvácení (hypermenorea) - obecně má jmelí tendenci zastavovat krvácení
• návaly krve do hlavy a bolesti hlavy (hlavně v klimakteriu)
• strach, nervozita, neklid, vnitřní nepokoj
• nemoci štítné žlázy - hypertyreóza, zvýšená činnost
• posílení imunity, obranyschopnosti organismu
• neplodnost žen
• neplodnost mužů
• zánět kloubů, artritida
• správá činnost slinivky břišní, žlučníku
• močopudný účinek
• senná rýma (vnitřně tinktura nebo zevně šňupání prášku z listu jmelí)
• gynekologický zánět, bílý výtok, bělotok
• enuréza, noční pomočování u dospělých nebo velkých dětí v pubertě
• "zklidnění" podrážděné sleziny
• zevně aplikace na bércové vředy, křečové žíly
• v kosmetice zklidňuje pokožku
• zmírňuje tvorbu lupů
  
• svojí povahou je mírně prohřívající.

ODPOVĚDI OD DUBŮ

Název "DRUID" podle badatelů znamená "TEN, CO ROZUMÍ DUBŮM." Rozumět někomu, znamená umět mu naslouchat. Víme, že Druidi se scházeli v mladých Dubových hájích a tam společně při svých rituálech dostávaly díky Dubům svoje odpovědi z vyšších rovin existence. Druidi byli obecně proslaveni svými schopnostmi věštit a přinášet kvalitní předpovědi. Uměli také číst z letu ptáků (existuje např. písemný záznam o tom, jak jeden Druid několik hodin zasvěcoval římského císaře do tajů čtení z letu ptáků).

Já osobně pracuji se sny. A snažím se tuto fascinují možnost komunikace s vyšším vědomím předávat různými formami dál lidem. Zde více o Práci se Sny. Měl jsem to veliké štěstí, že jednoho dne se mnou navázaly kontakt také i Duby.

A pak, jednoho dne, ... zcela nečekaně, se stal zázrak. Při jednom z dalších objímání Dubu, se mi při zavřených očích, ukázal Dub ve své vnitřní struktuře a pozval mě do sebe, dovnitř. Od toho dne mi začaly Duby odpovídat formou krátičkých vizí (něco jako mini sny, ale v bdělém stavu) na moje nejrůznější otázky. A protože pracuji se sny a se symbolikou, tak jsem si stejnými postupy také interpretoval i tyto odpovědi od Dubů. Zde více o komunikaci s Duby.

Kvalita odpovědí od Dubů mě úplně fascinuje. Je dokonalá, přímo Božská. Vnímám nekonečnou moudrost, kterou se odpovědi od Dubů vyznačují. Jako by odpovídala moudrost Života, či samotná podstata Přírody.

Lidé chtějí, abych je to také naučil. Ale to není o nějakém konkrétním postupu či manuálu. Je to o nekonečné hravosti, a spontánnosti. Nedá se to koupit, nebo vynutit, nebo nějak obejít. Moudrost proudící skrze Duby, buď chce, nebo nechce přijít.

S těmito vlastními neuvěřitelnými zkušenostmi s Duby, si už dovedu o něco lépe představit, jak úžasné a nepřenositelné napojování na vyšší světy velemoudří Druidové mohli mít.

To co asi nejvíce charakterizovalo Druidy, byla jejich moudrost, mimořádné schopnosti a hluboké napojení na Duši přírody. K Druidům se lidé scházeli i zdalekých krajin, jen aby je rozsoudil. Takový rozsudek pak obě strany skutečně respektovaly.

Staré pověsti ČeskoKeltské?

Zde najdete velmi zajímavý a podnětný článek o úžasné propletenosti Keltské a České historie. Článek napsal autor Ren HC. V článku se uvádí:

"Mnoha lidem budou asi následující řádky připadat jako rouhání nebo přinejmenším jako fantastické výmysly, zcela zásadně odporující tomu, co víme o naší vzdálené minulosti.

Naše stovky let trvající a nezpochybňovaná slovanská příslušnost najednou dostává povážlivé trhlinky a jen velmi těžko si připouštíme, že všechno mohlo být jinak. Jak jinak? Jinak než se učíme ve školách, jinak než hovoří historikové či známá historická díla?

Představa nejstarších dějin naší země v povědomí většiny z nás vychází z podání Aloise Jiráska ve Starých pověstech českých. O příchodu slovanského praotce Čecha se tam hovoří zcela jasně, o prvních vládcích z rodu Přemyslovců také. Odkud Alois Jirásek znal tyto skutečnosti? Jsou to především dva prameny:

Prvním z nich je dílo "Kronika česká" Václava Hájka z Libočan z roku 1541, které se sice tváří jako historické svědectví, avšak už v Jiráskově době bylo známo, že Hájek z Libočan byl spíše velký pábitel a výborný fabulátor než

li faktograf a jeho dílo je spíše jakýsi soubor dobrodružných historických příběhů. Výmysly Václava Hájka byly omluvitelné právě jeho láskou k domácím tradicím.

Druhý pramen, tentokrát však považovaný za seriózní, jsou tři knihy "Chronicum Bohemorum", čili Kronika česká, jejichž autorem byl vzdělaný mnich Kosmas (*1045 +1125). Bohužel tato první souhrnná zpráva o naší nejstarší historii, která vznikla někdy mezi roky 1119 a 1125, se v originále nedochovala. Známe ji pouze ze třinácti dochovaných opisů, které se však od sebe víceméně liší. Novodobá vydání Kosmovy kroniky jsou spíše rekonstrukcí těchto textů a tedy výsledkem kritického bádání i kompilací různých variant textu. Sám Kosmas také nijak netrvá na věrné autenticitě, neboť tam, kde hovoří o našich nejstarších dějinách, tvrdí, že "zachytil jen bájivého vyprávění starců ..."

Obraťme se nyní k první z cyklu našich národních pověstí, která hovoří o příchodu praotce Čecha a jeho lidu do naší země. Podle Jiráskova vyprávění (na rozdíl od Kosmy) se vydali na cestu dva bratři Čech a Lech a přivedli svůj lid do kraje pod Řípem. O tři dny později dává Lech pokračující v cestě kouřovým signálem najevo, že se usadil a založil město Kouřim, aby se pak o kus cesty vrátil a usadil v dnešním Polsku. V Kosmově vyprávění se tato část nevyskytuje a je pravděpodobné, že Jirásek ji do svého vyprávění zařadil proto, že se zde středověkých kronik dozvěděl o existenci dávného slovanského hradiště u Kouřimi, které patřilo Zličanům.

Jaké byly skutečné historické okolnosti příchodu prvních Slovanů do českých zemí se už pravděpodobně nedozvíme. Jedno je však jisté. Slované nepřicházeli do země liduprázdné jako první obyvatelé. Přicházeli a usazovali se především v místech dávných keltských hradišť a oppid (např. i na Závisti). Jejich příchod zcela určitě neměl charakter organizované polovojenské výpravy, ani masového přesídlení celého kmene. O ničem takovém archeologické nálezy nehovoří, šlo totiž o postupnou migraci a prolínání obyvatel, které (kupodivu) neprovázely žádné vojenské střety, což svědčí o tom, že mezi původním (keltským, či keltskogermánským) obyvatelstvem a novousedlíky nedocházelo k velkým náboženským nebo majetkovým sporům. O čem tedy vyprávěli bájiví starci Kosmovi?

Vysvětlení nacházíme ve spisu mnohem starším. Je jím rozsáhlé dílo "Ab urbe condita libri" (Od založení města) římského historika Tita Livia (59 př. n. l. 17 n. l.). Livius zde líčí historii starší téměř o tisíc let, než byl příchod prvních Slovanů, avšak jeho tvrzení souhlasí i s tím, co nám říkají archeologové. Popisuje se zde událost z doby, kdy v Římě vládl král Tarquinius Superbus (534 508 př. n. l.).

V té době žil v Galii mocný král kmene Biturgiů Ambigatos (což pravděpodobně vychází ze jména Ambicatos, v keltštině znamenající "ten, který neustoupí v žádné bitvě"). Biturgiové tehdy ovládali asi třetinu území, známého Římanům jako Galie a zřejmě tvořili jakousi velkou konfederaci s dalšími keltskými kmeny jako např. Arverny, Haeduy, Senony, Ambarry, Karnuty a Aulerky. Jejich země byla bohatá a prosperující, avšak velmi přelidněná. Ambigatos byl již starší muž a, podle svých slov, přál si ulevit svému království od toho davu lidí, neboť bylo těžké vládnout tak početnému lidu. I rozhodl se, že vyšle dvě skupiny novoosadníků hledat nové kraje do míst, která mu zjeví bohové svými znameními. Vedením těchto výprav pověřil dva syny své sestry Bellovesa a Segovesa, kteří si mohli s sebou povolat tolik lidí, kolik jen chtějí.

Došlo pak k obřadům věštění, hlavní slovo zde měli druidové. Let ptáků, vítr unášející kouř z posvátných ohňů a další znamení ukázala oběma družinám směr pochodu, los pak rozhodl, kdo se kterou cestou vydá. Družina Bellovesa se vydala na jihovýchod a v několika vlnách překročila Alpy. Podle tvrzení Livia dorazili do Pádské nížiny nejprve Belloves s kmenem Insubrů, po něm dorazili Cenomani s náčelníkem Elitoviem, dále přišli Libiové, Salyové, Lingoni, Senonové a Bójové. Ano, jde o stejný kmen Bójů, který dal i naší zemi jméno.

Liviovo tvrzení je velmi dobře doloženo archeologickými nálezy v okolí Bologni a oblasti jižně od Pádu jsou četná keltská pohřebiště z 5. a 4. st. př. Kr. Také z ostatních historických pramenů se o této osidlovací vlně Keltů dozvídáme, neboť krátce po příchodu Bellovesa se Keltové dostali do konfliktu s Etrusky. Později však s nimi byl uzavřen mír, neboť se objevil jiný mocný nepřítel, na kterého nejprve Etruskové a později i Keltové doplatili a tím byla rozpínající se Římská říše.

Nás však více zajímá tažení Bellovesova bratra Segovesa. Tomu los a přízeň bohů určily cestu na východ, do srdce Evropy. Které všechny kmeny se zúčastnily tohoto tažení, není známo. Víme jen o kmenech, které se ve své nové domovině nakonec usadily; byli to Kotinové, Volkové-Tektoságové a opět Bójové. Titus Livius cituje pověst, podle které keltské kmeny překročily hory a ocitly se v Hercynském lese.

Řecký astronom Claudios Ptolemaios (asi 100 178 n.l.) ve svém díle "Geógrafiké hyfégésis!, mapujícím tehdejší znalosti o evropském kontinentu a jeho nejbližším okolí uvádí velké množství místních i osobních jmen, které nám osvětlují i mnohé z tehdejších názvů našich geografických útvarů. Hercynský les je jednoznačně identifikován jako česká kotlina. Názvy našich hor, řek i sídel byly tehdy keltské a v některých zní keltský jazyk dodnes. Není třeba pochybovat o tom, kam podle pověsti dorazily kmeny pod vedením Segovesa. Po překročení pohoří Gabréty totiž šly údolím řeky Ogary až stanuly pod horou Riph. Gabréta znamenala v keltštině "pohoří kozorožců" a šlo o dnešní Šumavu a Český les, Ogara (z keltského agara bystrá voda) byl název Ohře. O původu názvu hory ani nemusíme moc spekulovat, zcela jasně totiž pochází z keltského slova "rip, nebo ripa" kopec, hora, vyvýšenina. Vítej praotče, jsi doma! Mimochodem - Kosmas nenazýval našeho praotce Čechem, nýbrž jej pojmenoval Bohemus. Keltský kmen Bójů dal totiž naší zemi její prastarý název - Boiaimon, čili země Bójů, v latinské podobě znělo toto jméno Boiohaemum, odtud Bohemia. Bójové se rychle smísili s původním obyvatelstvem, které bylo samozřejmě také keltské (šlo zejména o mohylovou kulturu středních a jižních Čech). Některé prameny však vycházejí z toho, že kmen Bójů, známý i z jiných míst Evropy, patřil k těm starobylejším a v Čechách byl nositelem mohylové kultury právě on. Buď jak buď, o Bójích v naší zemi se dozvídáme i z pozdějších dobových kronik - roku 113 př. n. l. například Bójové statečně odrazili útok germánských Kimbrů, kteří je napadli od severozápadu. Kimbry Bójové z naší země vyhnali, ti se pokusili ještě napadnout území Volků-Tektoságů, kteří sídlili na Moravě, ale dopadli stejně. Nakonec Kimbrové vpadli na území Taurisků do Norika (dnešní Rakousko) a tam se dostali do vleklého konfliktu s Římany.

Dále se o Bójích v naší zemi dozvídáme ze zpráv o další bitvě, kterou kolem roku 60 př. n. l. vedl bójský král Kritasir proti Dákům, vedených králem Burebistou. Nešťastnou bitvu Bójové prohráli. V našich zemích se Keltové ocitli sevřeni v železných kleštích mezi Římany, Dáky a hlavně Germány. Velká část keltských obyvatel (asi 32 000) tehdy odešla v masovém exodu z naší země a připojila se ke kmeni Helvétiů v dnešním Rakousku a Švýcarsku. Zbytek Bójů se statečně bránil germánským nájezdům od severu až do přelomu letopočtu. Germánští Markomané však nakonec marný odpor zbytků keltských kmenů zlomili. Podle pověstí i archeologických nálezů se zřejmě část Bójů před Germány uchýlila do Panonie, kde nacházíme jejich stopy v okolí dnešní Bratislavy a na Děvíně.

Vraťme se však na počátek keltských dějin v Čechách. V Kosmově kronice se objevuje po praotci Čechovi jméno další historické osobnosti - knížete a soudce Kroka. "Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými a ve svých úsudcích rozvážný a důmyslný. K němu se sbíhali, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval." Tolik píše o Krokovi Kosmas. Byl tedy Krok knížetem, panovníkem, nebo soudcem? My známe tuto funkci sjednocenou právě v keltské společnosti druidů. To by však bylo na dokázání jeho keltského původu málo.

Máme ale vodítko v samotném jménu Kroka. jedná se totiž zcela jistě o keltské jméno. Kosmas jej uvádí jako Crocco a v této podobě se vyskytuje nejen v Kronice české, ale i jinde. Roku 1771 byl nalezen u Podmokel na Rokycansku jeden z největších pokladů - v bronzovém kotlíku se nacházelo asi 7000 keltských mincí. Mezi nimi byly mince s vyraženými jmény keltských panovníků. Jak se můžeme přesvědčit v knize "The Celtic World", kterou vydal oxfordský profesor Barry Cunlyffe r. 1990, nacházela se mezi nimi i mince se jménem Crocco!

Pakliže ještě nejsme o keltském knížeti Krokovi přesvědčeni, pojďme se vydat na jeho slavný hrad. Kosmas ve svém díle připomíná, že "podle jména jeho je znám hrad, již stromovím zarostlý, v lese poblíž vsi Zbečna". Také Krokova nejmladší cena prý sídlila v hradu "u lesa, jenž táhne se až ke vsi Zbečnu". My však víme, že v těchto místech se žádné slovanské hradiště z doby prvních Slovanů (či alespoň z doby před Kosmou) nenachází. V uvedených místech se však nachází "stromovím již zarostlé" hradiště, které musel znát již Kosmas. Poblíž Stradonic se totiž nad Berounkou vypínalo jedno z nejkrásnějších a nejbohatších keltských měst - oppid. Stradonické oppidum, snad kdysi nazývané Boiodunon, bylo v dobách svého rozkvětu "českým Hongkongem", bylo to středisko vrcholné řemeslné výroby a významné obchodní centrum. Bylo snad založeno keltským vládcem či druidem Krokem?

Kníže Krok neměl syny, zplodil však tři dcery, jimž "příroda nadělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává mužům". Jaké byly tyto poklady moudrosti, o nichž hovoří kronikář Kosmas? Kazi se vyznala v lékařství a bylinkářství, Teta v modloslužebnictví a Libuše v soudcovství a věštbě. Přesně tyto atributy jsou však typické právě pro keltské kněžky.

Zajímavý je i pohled na jména Krokových dcer. U jména Kazi ani nemusíme pochybovat o jeho původu - pochází totiž z keltského jazykového kmene Cassi, což znamenalo úcta nebo láska. Tento jazykový kmen se velmi často v keltských jménech vyskytoval, např. Cassibellaunos znamenalo "ten, který miluje (uctívá) boha Belena. Mimochodem lid, který "kouzelnici Kazi" miloval, prý vystavěl vysokou mohylu na její památku kdesi na hoře Oseka. Přes rozporné údaje, které Kosmas v tomto případě poskytuje, zůstává nejpravděpodobnějším vodítkem místo, na němž leželo největší české oppidum a tehdejší mocenské centrum - Závist u Zbraslavi. V knize "Počátkové předhistorického místopisu země České" od L. Šnajdra se píše: "Za hradištěm Závisťským leží mohyla, kterou hrabě z Kolovrat prokopati dal, v níž ale pouze střepy a kosti nalezl" Šlo o památnou mohylu vysoce vážené kněžny (či spíše kněžky) Kazi?

Kazi si podle pověsti vzala za muže statného Bivoje. A to je další moment v našich pověstech, který má zcela nepochybně keltský původ. Rituální zápas s kancem byl odedávna zábavou při keltských slavnostech a sportovních kláních. Kanec byl posvátné zvíře Keltů a ti si jej vysoce vážili jako symbolu smělosti a odvahy, což se projevuje i v množství bronzových sošek kance, hojně nalézaných i u nás v Čechách.

Druhá z Krokových dcer byla Teta. Křesťansky orientovaný Kosmas se příliš nedokázal přenést přes pohanskou víru této kněžny, proto jí zprvu charakterizuje jako ženu jemných mravů a citu, aby pak na jiném místě o ní hovořil jako o bezcitné modloslužebnici. Proč? Teta totiž naváděla "hloupý a nerozumný lid", aby se klaněl nadpřirozeným bytostem a uctíval přírodní síly. Uctívání ohně, kamenů či vody nebylo po chuti nastupující křesťanské církvi a tak již prý kníže Břetislav II. "hned při počátku svého knížectví dal pokácet a spálit háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil". Není třeba připomínat, že šlo o typické projevy keltského pohanského náboženství, které se u nás udrželo u prostého lidu až do pozdního středověku. I jméno Tety stojí za zmínku: není spojeno se slovním základem Teutatese - jednoho z hlavních keltských bohů?

Nejmladší dcera Krokova nesla jméno Libuše, Kosmas jí ovšem ve své kronice nazývá Lubossa, což zní dosti slovansky. Ovšem Kosmas jména odvozoval nebo připodobňoval již vědomě v domnění, že píše dějiny slovanské. Stejně tak mohlo mít jméno nejmladší Krokovy dcery základ v keltské Liban. Také je možné, že se Kosmas zde nechal inspirovat jednou z delfských věštkyň (jednou ze Sibyl) o níž se zmiňuje Plútarchos a která nesla jméno Libyssa.

Další rysy keltských pověstí nacházíme v popisu Přemysla, kterého si Libuše zvolila za muže. Víme, že podle legendy měli Čechové poznat svého budoucího krále mimo jiné podle toho, že oral u Stadic s dvěma volky. V keltských legendách se mnohokráte naráží na výsostné právo krále provést rituální obřad, jehož hlavní součástí je vyorat první brázdu u nově zakládaného sídla. Z chování býků (volků) zapřažených za pluh se usuzovalo, zda je vybrané místo vhodné. Je to narážka na starý keltský původ této pověsti o budoucím králi - oráči a zakladateli sídla? Dále se v pověsti hovoří o bílém koni, který měl posly dovést k Přemyslovi - což je další charakteristický rys keltské tradice, neboť posvátný bílý kůň hrál důležitou roli při věštbách i dalších příležitostech a většinou byl spojován s bohyní plodnosti, úrody a stád Eponou. Býlím koněm byl i Horymírův Šemík, je to náhoda?

Vraťme se ještě k Přemyslovi, jde o legendu natolik národní, že ji neopomenuli ani archeologové a vyvinuli poměrně velké úsilí, aby nalezli nějaký doklad, nějakou hmotnou památku pojící se k této pověsti. Ves Stadice v údolí Bíliny na Teplicku skutečně existuje a vcelku se všichni shodují, že jde o ony Stadice, o kterých se zmiňuje i Kosmas. Bohužel nelze uznat za hmotný důkaz pověsti o uctívaném lískovém keři, který zde rostl prý od dob, kdy Přemysl zarazil do země svojí otku. O tomto keři se zmiňují kroniky, podle kterých ještě v roce 1627 byly podle starého zvyku donášeny ke korunovacím ořechy z Přemyslovy lísky ve Stadicích. O symbolickém významu lískových ořechů, jako zosobnění moudrosti v keltské mytologii nelze pochybovat.

Avšak 20. října 1836 byla údajná Přemyslova otka nalezena! Nalezl jí nádeník Ignatz Honolke pracující pro stadického rychtáře na pravém břehu Bíliny pod tzv. Volskou horou. Nějakou dobu byla jako posvátná relikvie uchovávána ve vsi, až na jaře roku 1837 byla předána Národnímu muzeu v Praze, kde byl tento vzácný předmět konečně identifikován. Nešlo o žádnou otku, byla to pouze železná sekyrka z mladší doby laténské, tedy předmět náležící lidu keltskému, nikoliv slovanskému. ...

Pověst o lucké válce je jednou z nejzajímavějších "pohanských" pověstí, které Kosmas zachytil. Jak se však zdá, právě tuto pověst Kosmas včlenil do své kroniky jako už hotový celek a mnoho odborníků již proto podlehlo svodům tuto epiku rekonstruovat jako starý český hrdinský zpěv. Nakolik však jde o záležitost slovanských dějin?

Lucká válka vyvrcholila bitvou na Turském poli. Vesnička Tursko (dříve se však nazývala Černuc), se nachází poblíž Libčic nad Vltavou, na poloviční cestě od Řípu ku Praze. Poblíž jsou dva pahorky - Krliš a Erš a spousta mohyl, považovaných dlouho za mohyly přemyslovských bojovníků. Staročesky znějící název Krliš je prý zkomoleninou latinského Kyrie eleison - Pane smiluj se! Jméno kopce Erš je však starokeltský výraz, znamenající vítěz. Mohyly, které se zde nacházejí, také nejsou ze slovanských dob. Většina z nich, včetně té, která prý patřila vojevůdci Tyrovi, je datována do halštatskolaténské doby. O tom, jaká bitva se zde asi v dávnověku skutečně odehrála, na niž pověst vzpomíná, můžeme usuzovat i z dochovaných narážek o "čarodějnicích", které se vedle bojovníků účastnily boje "na duchovní úrovni". Dost možná, že se jednalo o jednu z bitev, při kterých keltští Bójové odráželi útoky germánských Kimbrů či teutonů, jak se domníval pražský kronikář a starožitník Václav Krolmus."

Ren HC

Původ PraSlovanů Keltů, Pohanů, je zahalen mlhou. Víme o tom velmi málo. Chci zde zdůraznit, že si nečiním žádný nárok na pravdu. Jsem hledající, jako každý jiný. Výše uvedené vystihuje moje současné propojování aktuálně dostupných informací a souvislostí, tak jak mi vše dohromady dává smysl. Jsem přístupný všem novým poznatkům a jsem za ně vděčný. Pokud přijdou, hladově a rád je začlením do svého vnímání světa. Děkuji.